Ho´oponopono

Už jste se někdy zasnili, jaké by to bylo, mít v rukávu nějaké opravdu jednoduché a funkční kouzlo, které by vás dostalo z jakýchkoliv těžkostí a obarvilo váš život do veselejších odstínů?

Jedno bych pro vás měla, nazývá se pouštětní.

Princip pouštění je podle mého názoru esencí veškerých nauk a moudrosti.

Vede nás k setrvání v klidu, uvolnění, důvěře a laskavosti za všech okolností.

To je nejmocnější magie vesmíru. V tu chvíli na sebe s životem spiklenecky mrkneme jedním okem.

Pro mnoho z nás zní možná až příliš jednoduše na to, abychom uvěřili, že může fungovat. Proč to dělat jednoduše, když si vše můžeme pěkně zkomplikovat že…

Určitě vás nechci odrazovat od složitých a spletitých labyrintů, také mají své kouzlo. Ale občas se hodí mít v rukávu I něco krásně snadného pro chvíle, kdy se až příliš zamotáme. A možná pak jednou nalezneme v té jednoduchosti I zalíbení.

To už pro nás paradoxně vždy tak snadné není. Ale praxe dělá mistry.

Takže pojďme na to.

Jak jsem zmínila, pouštění je nedílnou součástí snad všech hlubších učení.

Dnes vám představím pouštění podle tradiční havajské filozofie Hooponopono.

Začněme pěkně od základů.

Nadvědomí – je naše duchovní část. Je vždy dokonalá, všechno ví, a především ví, kým je.

Vědomá mysl – to je mysl jak ji běžně známe, nebo také intelekt. Ten neslouží k tomu, aby věděl, nepotřebuje vědět vůbec nic. Někdy věříme, že naše poznání je větší než to božské a že věci dokážeme nejlépe vyřešit sami.

V každé chvíli si můžeme svobodně vybrat – zda budeme reagovat a zaplétat se do problémů a situací, nebo jestli to pustíme a necháme řešení na té naší části, která ví všechno.

Podvědomí – je naše emocionální část, takzvané vnitřní dítě. Ukládá všechny vzpomínky, je zodpovědná za to, co se odehrává v našem životě. Také má na starosti automatické pochody v našem těle a je naší intuitivní částí.

V našem podvědomí jsou uložené takzvané vzpomínky, programy, které se neustále opakují v vytváří film reality, ve které žijeme. 
Jakýkoliv problém je vlastně opakováním těchto vzpomínek či programů. 

My sami máme stoprocentní zodpovědnost za vše, co se v nás i mimo nás odehrává. Problém není někde venku, v okolnostech, situacích, druhých lidech. Ty pouze odrzí to, co je v nás. 

Ale ten můj program, který tu nespokojenost způsobil stále zůstane a brzy se začnu cítit stejně I v nové práci nebo vztahu. Možná se změní kulisy, ale zápletka bude stále stejná.
Samozřejmě že I vnější změna nám může v mnohém pomoct. Jde spíš o to nehledat prvotní příčinu nespokojenosti tam venku. Když se zevnitř osvobodíme od toho co nejsme, budeme přesně vedeni k takovým změnám, aby naše nová realita byla s námi v souladu.

Čím více víme, kdo skutečně jsme a jsme se sebou v souladu, tím více dokážeme rozpoznávat, co je pro nás to pravé a nejlepší. 

Může se stát, že se situace v práci změní, nebo zjistím, že už to není to pravé místo pro mne a půjdu jinam. Buďto sama od sebe, nebo mě vyhodí.

Ale budu vědět, že je to pomoc k tomu, abych se pohnula, protože to původní místo nerezonuje s tím, kdo jsem. 
Jakmile se spojím s klidem a radostí v sobě a nějaký program opustím, najednou se změní i zápletka, ať už ve podobných nebo úplně nových kulisách. 

Ve skutečnosti každá situace, člověk nebo problém, jež se objeví v našem životě, nám dává příležitost. Propustit příčinnou vzpomínku nebo program jednou provždy. 

Problémy jsou opakováním vzpomínek, informace nahrané na audio pásce. Když se spustí, myslíme si, že je to skutečnost.
Tím, jak reagujeme, snažíme najít řešení nebo situaci nějak hodnotíme, sami se tak uvězňujeme v této nahrávce a posilujeme daný program nebo vzpomínku. Je to začarovaný kruh. 

Mysl má tendenci neustále něco hodnotit a posuzovat, snaží se vám namluvit že ví všechno nejlíp a že je potřeba znát na všechno odpověď. 

Ale dokáže pracovat jen se znalostmi a vzpomínkami a my vidíme jen malou část reality. Ve skutečnosti nemusíme vědět, co danou věc způsobilo, ani jak ji vyřešit.

Je to síla, jež tvoří a řídí celý život. Jak jen můžeme věřit tomu, že náš rozum zná nejlepší řešení?

Dokážeme už mnohé, ale stále je to nic proti moudrosti, která řídí pohyby hvězd, dokonalé pochody v celé přírodě I v našich vlastních tělech.

Jak to tedy udělat, aby ta dokonalá moudrost pracovala za nás a třeba I skrze nás? 

V každou chvíli se tedy můžeme rozhodnout – nechám se tím co se děje, ať už je to nějaká myšlenka, pocit nebo něco venku, nechám se tím strhnout a budu nějak navykle reagovat anebo se rozhodnu to pustit?

Je to především dilema důvěry – důvěřuji více své mysli, rozumu, emocím anebo moudrosti a síle života, boha?
Často k tomu puštění přistoupíme až ve chvíli, kdy všechny naše usilovné snahy selžou a v troskách rozpadlých konceptů rezignujeme. Jde to však udělat I dřív a o žádnou zábavu tak nepřijdeme, naopak si možná ušetříme pár odřenin. 

Ve chvíli, kdy se rozhodnu problém, myšlenku, emoci pustit, dávám svolení životu, vědomí, Bohu, aby vymazal, vyčistil s tím spojené vzpomínky a programy. 

Puštění je odevzdání. Když něco odevzdáme, tak bychom se už pak neměli snažit se tím dál zabývat nebo se nějak strachovat o to, jak to dopadne. 

Musíme důvěřovat, že život, Bůh nebo láska, všechno vyřeší v tu nejlepší chvíli tím nejlepším zůpsobem. My nemusíme, ani nemůžeme vědět kdy a jak. 

Stačí nám vědět, že se vše ukáže jako dobré, že přijde to, co je pro nás nejlepší, zůstat otevřený všem možnostem a očekávat příjemné překvapení. 

Vzdáváme se ale především strachu, nedůvěry, jednání na základě starých programů a přesvědčení. Až když se od tohoto oprostíme, uslyšíme vnitřní hlas, který nás povede a uvidíme možnosti, které do té doby byly našemu zraku ukryté. 

Pouštění a odevzdávání funguje jako účinný lék na veškeré problémy a starosti. Smyslem ale je nečekat až se nám začne hroutit život a setrvávat v tomto stavu vědomí co nejčastěji, nejlpépe neustále. 

Osobně se mi nejvíce osvědčil způsob, který s vámi budu sdílet. Je neskutečně snadný, můžete ho provést kdykoliv a kdekoliv a vždy funguje. Musíme ho jenom skutečně použít a odložit jakákoliv očekávání výsledku. 

I přes zdánlivou jednoduchost, postupem času se vám začnou odkrývat stále hlubší a hlubší roviny toho, co se během pouštění vlastně odehrává.

Hooponopono k pouštění používá slovní klíče. Jsou to věty nebo slova, která si v duchu opakujeme. S nadsázkou bychom mohli říct – magické formulky. Celá magie je ale velmi prostá. Pomocí opakování vybrané věty nebo slov zastavíme běh mysli. Nezbyde v ní prostor pro jiné myšlenky, starosti nebo hledání řešení…

Tím vystoupíme z projekce a programu a umožníme proudu života, aby vše opět uvedl nebo udržel v dokonalém pořádku a harmonii. 

Slova, která si opakujeme, nejsou úplně náhodná. Používáme ta, která nám pomáhají se naladit a zaměřit žádoucím směrem. 

Proces pouštění si pro začátek můžeme rozdělit do několika kroků:

Nejde tady o žádnou vinu, ale vystoupení z role bezmocné oběti a obnovení důvěry v sebe sama. 

Tento krok můžeme vnímat i jako takové probuzení ze snu, uvědomění sebe sama.
Vědomé vystoupení z děje, zastavení se.

Neobracíme se tady k nikomu venku, ale sami k sobě, můžeme říct i ke svému vyššímu já, bohu, životu. 

Ve skutečnosti nejsme ničím vinni. Ale ať už vědomě či podvědomě, v sobě pocit viny vytváříme. Zpočátku sebe vnímáme jako oběť a vinu spatřujeme venku.

Pak když si uvědomíme, že to naše vzpomínky, programy, myšlenky jsou tou skutečnou příčinou, můžeme vinu obrátit proti sobě.

Tento krok nám pomáhá se toho pocitu provinění pustit. Odpuštění vlastně znaměná – puštění – od – sebe. Dáváme si svolení od – pustit ten nepříjemný pocit spojený s vědomím, že nějaká naše část vyvolala tuto zdánlivě nepříznivou situaci. 

Zdánlivě, protože ve skutečnosti každý problém, nepříjemná situace nebo člověk, v sobě nese i nějakou příležitost. Ta se odkryje ve chvíli, kdy dojde k od- puštění.

Krok 1 a 2 jsou taková přípravka, pomůžou nám hlavně na začátku, časem zjistíme, že už nemusíme na nic myslet nebo si říkat, protože k tomu uvědomnění odpovědnosti a odpuštění dojde automaticky, už se to stane naší nedílnou součástí. Občas se ještě budeteme muset zvlášť upomenout, v nějaké náročnější situaci. Ale většinou už to nebude třeba a můžeme rovnou začít samotným odevzdáváním.

Při odevzdávání si v duchu opakujeme – Pouštím to a důvěřuji. Případně – Pouštím a odevzdávám to a důvěřuji. 

Zase, tato konkrétní slova nejsou povinná, klidně je můžeme změnit nebo nemít žádná. Ale pro většinu z nás je těžké být ve stavu pouštění a důvěry a zároveň bez jakýchkoliv myšlenek po delší čas. Opakování těchto slov nám to výrazně usnadní.

Takže neustále si v duchu opakujeme Pouštím to a důvěřuji, Pouštím to a důvěřuji…

Až dokud nepocítíme vnitřní klid a důvěru. 

Je to takzvaný nulový stav. Tehdy k nám může přijít opravdová inspirace od Boha. Může nás něco napadnout, můžeme něco říct nebo udělat, ale bude to mít úplně jinou kvalitu a také výsledky. Také se nám začne odkrývat poznání, pochopení a moudrost. 

Podstatné je také nemít žádná očekávání. Jsme otevření a flexibilní, nikdy nevím, odkud přijde to, co je nejlepší. Měli bychom se nechat překvapit moudrostí života. Zákonem vesmíru je, že pokud o něco požádáme, bude nám to dáno. Je však třeba požádat, dát svolení, otevřít se a odpoutat od výsledku. Tak, že se uvolníme v klidu a důvěře, že přijde to nejlepší a v pravý čas. Pamatujte, Bůh, vesmír, se nikdy nezpozdí.

Slova děkuji a miluji jsou další mocné klíče. Ladí nás, tak jako ladíme hudební nástroj, na vděčnost a lásku, zdroj všeho života. 

Můžete je přidat k formulce pouštím a důvěřuji. Zároveň ale fungují I samostatně, Klidně si můžeme opakovat jenom děkuji, miluji tě, nebo jenom děkuji, děkuji, nebo jen miluji tě, miluji tě. Záleží jen na vás, co s námi v danou chvíli více zarezonuje. 

Když říkáme děkuji ti nebo miluji tě, neříkáte to nikomu konkrétnímu. Je to vnitřní komunikace se svým vyšším já a s bohem. 

Ve skutečnosti je to celé o tom rozhodnutí a zastavení myšlenek. Život, bůh či vesmír už ví, co chcete říct. Jako kdybyste zmáčkli tlačítko smazat a obnovit původní nastavení.

Děkujeme za vše dobré I to zdánlivě zlé. Protože každý problém je zároveň příležitost. Děkujeme, protože víme, že vše je vyřešeno tím nejlepším způsobem. Děkujeme za příležitost vrátit se do stavu klidu a míru a setrvání v něm. 

Milujeme život, boha a tím I sami sebe. 

Ve stavu vděčnosti a lásky je automaticky přítomno i přijetí, odevzdání a důvěra.

Není potřeba čekat na objevení problémů. Klidně můžeme všechny myšlenky v průběhu celého dne nahradit jednoduchým děkuji nebo miluji tě. Ze začátku se možná rovzpomeneme zřídka nebo právě při těch problémech. Postupem času to bude snadnější. Budeme si I více vědomi rozdílu jak se cítíme a jaká je naše realita, když se zapomeneme v běžných myšlenkách a starostech když jsme ve stavu pouštění a vděčnosti. 

Neznamená to, že pak všechno bude vždy růžové. Ale z dřívějšího problému se stane příležitost, jenom další truhla, která ukrývá poklad. A zároveň I ty chvíle, kdy je nám dobře, prožijeme tak nějak plněji a přítomněji a najednou jich bude i více. 

Nemusíte mi věřit, vyzkoušejte to sami : )

Pokud vás nebaví číst, můžete si tento článek poslechnout na Youtube

Pokračujte ve čtení

Všechny články