Kde najdeme
opravdové štěstí

Po čem každý z nás, každý člověk opravdu a hluboce touží?
Být šťastný, spokojený, naplněný.

Cokoliv jiného si přejeme, tak si přejeme jenom proto, že si myslíme, že nám to pomůže cítit se šťastně.

A je to naše srdce, které drží klíč k tomuto štěstí.

Je to právě naše srdce, kde můžeme pocítit své bytí, jinými slovy boha. Nese v sobě totiž jeho část, mohli bychom ji nazvat Boží jiskrou.

Díky přímému spojení se zdrojem ve svém nitru víme všechno, co pro život potřebujeme.
Jsme jako semínko stromu. Obsahuje v sobě všechno potřebné k tomu, aby z něj vyrostl krásný strom. Nemusí vědět jaký, zkrátka roste a je tím, čím je.

K tomu je ale potřeba žít z našeho skutečného já a ne z představy, kterou jsme si utvořili o tom, kdo jsme.

Mozek je úžasný vynález, ale jako každý jiný nástroj, pokud jej neumíme správně používat, může způsobit více škody než užitku.

Každý z nás si tvoří nebo vybírá svou realitu. Většinou to ale děláme nevědomě.
Realita, kterou zažíváme funguje jako takové zrcadlo, odráží, co před něj postavíme, tedy nás samotné.

Nechci tím říct, že jsme zodpovědní za vše, co na světě a ve vesmíru existuje a co se děje.Chci spíš naznačit, že máme zodpovědnost za to, co se objevuje v našem životě a jak se náš život vyvíjí.

Všechny myšlenky a emoce které si uvědomujeme jsou pouhou špičkou ledovce.

Pod nimi se ukrývají naše přesvědčení, představy o nás samotných a o světě. Je to něco, čemu jsme uvěřili a přijali za své, v dětství ale i během celého dalšího života.

V souladu s těmito představami a koncepty, které jsou takovým filtrem, pak vnímáme a vyhodnocujeme to, co se děje, určují naše vnitřní nastavení, které se nám v realitě odráží nazpět.

Možná jste si všimli, že každému ten svět funguje trošku jinak. Někdo životem proplouvá hladce a jiný musí stále s něčím bojovat.

Tyto rozdíly ale nejsou dílem nějaké náhody.

Může se zdát, že člověk, kterému vždy v životě vše záhadně vychází pak bude
pozitivní, usměvavý a věřit, že svět je dobré místo.

A naopak člověk, který má neustále smůlu, se stane pesimistou a neustále si bude na něco stěžovat. Ale ono je to právě naopak.

Každý se v životě setká s nějakým problémem, s nějakou komplikací – výzvou.

Ale jeden věří, že to překoná a všechno nakonec povede k něčemu dobrému a opravdu to tak bude. A jiný si bude neustále stěžovat a vyzvedávat to všechno špatné a v životě se mu bude objevovat stále více dalších problémů.

Mým záměrem ale rozhodně není, aby jste pokud je ve vašem životě něco, s čím nejste tak úplně spokojení, upadli do deprese, že si za to vlastně můžete sami. Tak trochu to tak i je, ale jakékoliv sebeobviňování nemá smysl, naopak je kontraproduktivní.

Mnohem lepší řešení je jednoduše přijmout zodpovědnost, za to co se mi děje a uvědomit si, že máme možnost volby.

Neměli bychom to ale brát tak, že je s námi něco špatně, že se musíme změnit.
To je jen další past mysli – musíš se změnit, něco se sebou dělat, zlepšovat se…

Samozřejmě se učíme různé věci, ale během rozvoje spíš jde o rozšiřování vlastní kapacity a odhalování toho, kdo jsme.

Mysl tak jak ji běžně známe, ten souhrn myšlenek a představ, to nejsme my, ani k nám tak úplně nepatří. Ani naše emoce, dokonce ani to co považujeme za svou osobnost nebo charakter.

Jenom jsme s tím vším během života tak srostli a uvěřili všemu, co nám ostatní tvrdili, že už nás ani kolikrát nenapadne, že by ta skutečnost mohla být úplně jiná.

Všechna přesvědčení a představy, ktedá nám podsouvá naše mysl a kterým věříme jsou takovými slupkami, které můžeme odložit.

Pak dokážeme pocítit opravdové touhy naší duše a můžeme si začít vybírat, čemu chceme věřit, jak má svět a náš život fungovat, aby jsme se tu cítili dobře.

Mysl se samozřejmě bude bránit a bude se snažít namluvit nám spoustu věcí.
Nebude se chtít tak snadno vzdát své nadvlády. Můžeme cítit strach a nedůvěru. Co bychom byli bez své mysli?

Svému vědomí můžeme důvěřovat, je to náš nejlepší přítel. A vůbec to není místo nicoty a prázdnoty. Je to místo hlubokého klidu a radosti.

Mysl nám může podsouvat různé představy, přání, touhy, cíle, kterých třeba s námahou dosáhneme, nás ale ve výsledku šťastným neučiní. Vychází totiž z pocitu nedostatku a často ani nejsou naše, přijali jsme je někde zvenčí.

Cítíme, že nám něco chybí, nevíme co, ale věříme, že to najdeme venku a v nějaké budoucnosti.

Až budu mít dost peněz, konečně získám jistotu a svobodu.
Třeba se nám podaří peníze získat, ale ta jistota a svoboda s nimi nepřijde, nebo jen na chvíli.

Pak se začneme bát, že o to přijdeme, nebo se chytneme nějaké další touhy a honíme se za něčím dalším.

Neříkám, že mít peníze nebo cokoliv jiného, dům, dobrou práci, rodinu… že je to špatné.

Ale nic z toho nám pocit jistoty, svobody nebo lásky nepřinese.

Ten pocit je totiž v nás. Když ho hledáme venku, je stále jen něčím abstraktním.

Za každou vněšjí touhou je skrytá nějaká vnitřní.

Chci cítit jistotu?

Tu ale musím nejprve rozvinout v sobě, dovolit si ji, vzniká ve vás, máte k ní vždy přístup bez ohledu na to co vlastníte nebo nevlastníte.

Pokud vás nebaví číst, můžete si tento článek poslechnout na Youtube

Pokračujte ve čtení

Všechny články